Vysoko nad městem stála na vysokém sloupu socha Šťastného prince. Princ byl celý pokryt tenkými lupínky ryzího zlata, oči měl ze dvou třpytných safírů a na jilci jeho meče plál veliký rudý rubín.
  Sklízel ovšem mnoho a mnoho obdivu. „Je krásný jako větrná korouhvička,“ poznamenal jeden městský konšel, který si přál získat pověst člověka se smyslem pro umění. „Jenže není tak užitečný,“ dodal, neboť se bál, aby ho lidé nepokládali za nepraktického, a to on věru nebyl.
  „Proč jenom nedokážeš být jako Šťastný princ?“ domlouvala střízlivě uvažující matka svému chlapečkovi, který plakal po modrém z nebe. „Šťastnému princi ani nenapadne, aby po něčem plakal.“
  „To jsem rád. že na světě je přece jen někdo, kdo je docela šťastny,“ zamručel při pohledu na tu nádhernou sochu jakýsi zklamaný člověk.
  „Vypadá zrovinka jako anděl,“ prohlásily děti ze sirotčince, když ve světle nachových pláštěnkách a s čistě bílými zástěrkami vycházely z katedrály.
  „Jak to víte?“ zeptal se učitel počtů. „Vždyť jste žádného anděla nikdy neviděly.“
  „Ale viděly! Ve snu!“ odpověděly děti; a učitel počtů se zakabonil a zatvářil se velice přísně, protože byl proti tomu. aby děti snily.
  Jednou v noci letěl přes město Vlaštováček. Jeho kamarádi odcestovali už před šesti nedělemi do Egypta, ale on se opozdil, protože byl zamilován do jedné překrásné rákosové třtiny. Seznámil se s ní časně zjara, když nad řekou pronásledoval velikou žlutou můru. A ta třtina ho svým útlým pasem tak upoutala, že se zastavil a oslovil ji.
  „Mám tě milovat?“ zeptal se Vlaštováček, který vždycky šel rád rovnou k věci, a rákosová třtina se mu hluboce uklonila. A tak ji tedy začal obletovat a dotýkal se křídly vody a vytvářel na ní stříbrné kruhy. Takto se jí dvořil, a to trvalo celé léto.
  „To je směšná známost,“ štěbetaly ostatní Vlaštovky, „vždyť ona je dočista bez peněz, a přitom má takové spousty příbuzenstva.“ Ta řeka byla rákosím skutečně přeplněna. Potom, když přišel podzim, všechny Vlaštovky odletěly.
  Sotva byly pryč, Vlaštováčkovi se začalo stýskat a jeho milovaná ho najednou nudila. „Nedá se s ní o ničem mluvit,“ prohlásil, „a bojím se, že je to koketa, pořád přece flirtuje s větrem.“ A vskutku, kdykoli vítr zavanul, rákosová třtina dělala nesmírně ladné poklonky. „Je domácká, to připouštím,“ dodal, „ale já rád cestuji, a tak by má žena měla mít cestování taky ráda.“
  „Odletíš se mnou?“ zeptal se jí nakonec, ale rákosová třtina jen zavrtěla hlavou; příliš byla připoutána k domovu.
  „Ty si se mnou pořád jenom zahráváš,“ křikl na ni. „Letím pryč, k pyramidám. Sbohem.“ A odletěl.
  Letěl celý den a už za tmy dorazil k městu. „Kdepak asi přenocuji?“ řekl si. „Doufám, že mi ve městě něco přichystali.“

  Pak uviděl sochu na vysokém sloupu.
  „Támhle přenocuji,“ zvolal. „To je pěkně položené místo a bude tam dost čerstvého vzduchu.“ A přistál přímo u nohou Šťastného prince.
  „Mám zlatou ložnici,“ řekl si tichounce, když se rozhlédl kolem sebe, a chystal se ke spánku. Ale zrovna když si schovával hlavu pod křídlo, spadla na něj velká kapka vody. „To je divné,“ pomyslel si. „Na nebi není ani jediný mráček, hvězdy se třpytí docela jasně, a přitom prší. To severoevropské podnebí je vážně hrozné. Rákosová třtina mívala déšť ráda, ale to jenom ze sobectví.“
  Pak spadla další kapka.
  „K čemu je potom socha, když nechrání před deštěm?“ řekl si Vlaštováček. „Musím se poohlédnout po nějaké pěkné stříšce nad komínem.“ A rozhodl se odletět.
  Ale než rozepjal křídla, spadla třetí kapka, Vlaštováček pohlédl vzhůru a uviděl — ach, co jen to uviděl?
  Šťastný Princ měl oči zalité slzami a slzy mu stékaly i po zlatých lících. A tvář měl v tom měsíčním světle tak krásnou, že Vlaštováčka zaplavil soucit.
  „Kdo jsi?“ zeptal se.
  „Jsem Šťastný princ.“
  „A proč tedy pláčeš?“ divil se Vlaštováček. „Vždyť jsi mě celého zmáčel.“
  „Když jsem byl živ a měl jsem lidské srdce,“ odpověděla socha, „to jsem ještě nevěděl, co to jsou slzy, protože jsem žil v paláci Sans-Souci, kam nemá přístup zármutek. Ve dne jsem si hrával se svými druhy v zahradě a večer jsem zahajoval tance ve velké dvoraně. Ta zahrada byla obehnána vysokánskou zdí, ale co je za ní, o to jsem se nikdy nestaral, když kolem mě bylo všechno tak krásné. Moji dvořané mi říkali Šťastný Princ, a jsou-li radovánky štěstím, pak jsem dozajista šťastný byl. Tak jsem žil a tak jsem zemřel. A teď, co jsem mrtev, stojím tady nahoře, tak vysoko, že vidím všechnu hanebnost a všechnu bídu svého města, a ačkoli mám srdce ulité z olova, nemohu se ubránit pláči.“
  „Ale! Tak on není samé zlato!“ řekl si Vlaštováček jen tak pro sebe. Byl příliš zdvořilý, aby osobní narážky pronášel nahlas.
  „Daleko odtud,“ pokračovala socha hlubokým melodickým hlasem, „daleko odtud stojí v úzké uličce nuzný dům. Jedno okno má otevřené a já za ním vidím ženu. která sedí u stolu. Má hubený, ustaraný obličej a ruce drsné, červené, celé pobodané jehlou, protože je to švadlena. Vyšívá mučenky na atlasové šaty, které si nejpůvabnější královnina dvorní dáma vezme na příští zámecký ples. V koutě té světnice leží na posteli švadlenin nemocný chlapeček. Má horečku a chtěl by pomeranč. Ale matka mu nemůže dát nic jiného než vodu z řeky, a tak chlapeček pláče. Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku, dones ji, prosím tě, rubín z jilce mého meče. Já mám nohy připevněné tady k tomu podstavci a nemohu se pohnout.“




  „Ale mě čekají v Egyptě,“ řekl Vlaštováček. „Moji kamarádi létají zrovna nad Nilem, po proudu i proti proudu, a povídají si s velikými lotosovými květy. Za chvilku se uloží ke spánku v hrobce slavného krále. I sám král tam leží, v malované rakvi. Je ovinut žlutým plátnem a balzamován vonnými mastmi. Kolem krku má náhrdelník z bledě zelených nefritu a jeho ruce jsou jako uschlé listy.“
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ prosil Princ, „zůstaň u mě jednu jedinou noc a buď mým poslem. Ten chlapeček má takovou žízeň a jeho matce je tak smutno.“
  „Já nemám kluky rád,“ odpověděl Vlaštováček. „Když jsem letos v létě pobýval na řece, byli tam dva nezvedení kluci, synkové ze mlýna, a ti po mně pořád házeli kamením. Nikdy mě ovšem nezasáhli, na to my Vlaštovky lítáme moc dobře, a já navíc pocházím z rodiny, která je hbitostí proslulá, ale i tak to byl projev neúcty.“
  Ale Šťastný Princ se tvářil tak smutně, že se ho Vlaštováčkovi zželelo. „Je tu sice hodně chladno,“ řekl, „ale jednu noc s tebou zůstanu a budu tvým poslem.“
  „Děkuji ti, Vlaštováčku,“ pravil princ.

  I vyklovl Vlaštováček veliký rubín z princova meče, držel ho v zobáčku a vzlétl nad střechy města.
  Letěl kolem věže katedrály, kde stáli andělé, vytesaní z bílého mramoru. Letěl kolem paláce a slyšel, jak tam hrají k tanci. Na balkón vyšla krásná dívka se svým milencem. „Jak úžasné jsou ty hvězdy!“ řekl jí. „A jak úžasná je moc lásky!“
  „Doufám, že mi ty šaty na státní ples ušijí včas,“ odpověděla dívka. „Poručila jsem si na ně vyšít mučenky, ale švadleny jsou hrozně líné.“
  Pak letěl Vlaštováček nad řekou a viděl lucerny zavěšené na stožárech lodí. Letěl nad ghettem a viděl staré židy, jak spolu smlouvají a na měděných vážkách váží mince. Konečně doletí k nuznému domu a nahlédl dovnitř. Chlapec se na posteli zmítal v horečce a jeho matka usnula, tak už byla unavená. Vlaštováček vhupl do světnice a položil veliký rubín na stůl k ženině náprstku. Pak krotce poletoval kolem postele a křídly ovíval chlapci čelo. „Už mi není tak horko,“ zašeptal chlapec, „to mi jistě bude líp.“ A ponořil se do úlevné dřímoty.
  Vlaštováček odletěl zpátky k Šťastnému princi a pověděl mu, co udělal. „To je divné,“ poznamenal, „ale teď je mi docela teplo, i když je taková zima.“
  „To je tím, žes vykonal dobrý skutek,“ řekl princ. A Vlaštováček o tom začal přemýšlet a hned usnul. Přemýšlení ho vždycky uspávalo.
  Když se rozbřeskl den, slétl k řece a vykoupal se. „Pozoruhodný úkaz!“ řekl profesor ornitologie, který šel právě po mostě. „Vlaštovka v zimě!“ A napsal o tom do místních novin dlouhý článek. Kdekdo ho citoval, byla v něm totiž náramná spousta slov, kterým nikdo nerozuměl.
  „Dnes večer poletím do Egypta,“ řekl si Vlaštováček a z té vyhlídky měl báječnou náladu. Navštívil všechny pomníky a dlouho seděl na hrotu kostelní zvonice. Kamkoli přilétl, všude se slétali vrabci a povídali si: „To je nějaký vznešený cizinec!“, a tak se Vlaštováček výborně bavil.
  Když vyšel měsíc, zalétl zpátky k Šťastnému princi. „Mám ti něco obstarat v Egyptě?“ zavolal. „Jsem zrovna na odletu.“
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ pravil Princ, „zůstaň u mě ještě jednu noc.“

  „Mě už čekají v Egyptě,“ odpověděl Vlaštováček. „Zítra poletí moji kamarádi k druhému vodopádu. V sítinách se tam povaluje hroch a na ohromném žulovém trůně tam sedí bůh Memnón. Celé noci pozoruje hvězdy, a když zazáří jitřenka, vyrazí vždycky jásavý výkřik a pak zas umlkne. V poledne se k řece přicházejí napít žlutí lvi. Oči mají jako zelené beryly a jejich řev je hlasitější než řev vodopádu.“
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ pravil Princ, „daleko odtud, na druhém konci města, vidím v jedné podkrovní komůrce mladého muže. Sklání se nad stolem plným papírů a v obyčejné sklenici tam má kytičku zvadlých fialek. Má hnědé zvlněné vlasy, rty rudé jako granátové jablko a oči veliké, zasněné. Snaží se dokončit hru pro ředitele divadla, ale je mu příliš zima, aby ještě dokázal psát. V krbu mu nehoří oheň a je mu slabo z hladu.“
  „Tak já ještě jednu noc počkám u tebe,“ řekl Vlaštováček, který měl opravdu dobré srdce. „Mám mu donést další rubín?“
  „Rubín už bohužel nemám,“ řekl Princ, „jenom oči mi zůstaly. Jsou ze vzácných safírů, přivezených před tisíci lety z Indie. Vyklovni mi jedno a zanes je tomu mladíkovi. Prodá je klenotníkovi, koupí si jídlo a dříví a dopíše svou hru.“
  „Drahý princi!“ zděsil se Vlaštováček. „To přece udělat nemohu!“ A dal se do pláče.
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ naléhal Princ, „udělej, oč tě žádám.“
  I vyklovl Vlaštováček princi jedno oko a odletěl k studentově podkrovní komůrce. Bylo dost snadné se do ní dostat, protože ve střeše zela díra. Tou Vlaštováček prolétl a dostal se do světničky. Mladík měl hlavu v dlaních, a tak neslyšel šum ptačích křídel, a když pak vzhlédl, objevil, že na zvadlých fialkách leží krásny safír.
  „Začínají mě uznávat!“ zvolal. „To je jistě od nějakého mého velkého obdivovatele. Teď tu svou hru mohu dopsat.“ A vypadal docela šťastně.
  Příštího dne slétl Vlaštováček k přístavu. Posadil se na stožár ohromné lodi a pozoroval námořníky, jak s pomocí lan vytahují z podpalubí velké bedny. „Hééj rup!“ křičeli pokaždé, když se bedna zvedala. „Já letím do Egypta!“ volal na ně Vlaštováček, ale nikoho to nezajímalo, a tak když vyšel měsíc, letěl zpátky k Šťastnému princi.
  „Jdu ti dát sbohem,“ zavolal.
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ prosil Princ, „zůstaň u mě ještě jednu noc.“
  „Už je zima,“ odpověděl Vlaštováček, „a co nevidět tu bude mrazivý sníh. V Egyptě zahřívá slunce zelené palmy a v bahně tam leží krokodýlové a líně se koukají kolem sebe. Moji kamarádi si stavějí hnízda .v chrámě baalbeckém a přitom se na ně dívají růžoví a bílí holoubci a vrkají na sebe. Už tě musím opustit, drahý princi, ale nezapomenu na tebe a napřesrok na jaře ti přinesu dva krásné drahokamy a dám ti je namísto těch, co seš-jich vzdal. Ten rubín bude rudější než rudé růže a ten safír bude modry jako širé moře.“
  „Dole na náměstí,“ řekl Šťastný Princ, „stojí malá holčička a prodává sirky. Ale ty sirky upustila do škarpy a nejsou už k ničemu. Otec jí nabije, když domů nepřinese peníze, a tak ta holčička pláče. Nemá botičky ani punčošky a na hlavičce taky nemá nic. Vyklovni mi druhé oko a zanes jí je, ať ji otec nezbije.“
  „Já u tebe ještě jednu noc zůstanu,“ prohlásil Vlaštováček, „ale druhé oko ti vyklovnout nemohu. To bys byl potom dočista slepý.“
  „Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštováčku,“ naléhal Princ, „udělej, oč tě žádám.“
  I vyklovl Vlaštováček princi druhé oko a slétl s ním dolů. Mihl se kolem holčičky se sirkami a upustil jí drahokam do dlaně. „To je ale hezoučké sklíčko!“ zvolala holčička a se smíchem běžela domů.

  Vlaštováček se vrátil k princi. „Teď jsi slepý,“ řekl, „a tak u tebe zůstanu navždycky.“
  „Ne, ne, Vlaštováčku,“ pravil ubohý Princ, „musíš přece do Egypta.“
  „Zůstanu navždycky u tebe,“ prohlásil Vlaštováček a přespal u princových nohou.
  Celý příští den seděl pak princi na ramenou a vyprávěl mu, co všechno viděl v cizích zemích. Vyprávěl mu o červených ibisech, kteří stojí v dlouhých řadách na březích Nilu a chytají do zobáků zlaté rybky; o Sfinze, která je stará jako sám svět a žije v poušti a všechno ví; o kupcích, kteří pomalu kráčejí vedle svých velbloudů a v rukou si nosí jantarové růžence; o králi Měsíčních hor, který je černý jako eben a koří se velikánskému křišťálu; o obrovském zeleném hadu, který spí v koruně palmy a má dvacet kněží, aby ho krmili medovými koláči; a o trpaslících, kteří se na velikých placatých listech plaví po rozsáhlém jezeře a ustavičně vedou válku s motýly.
  „Vlaštováčku můj milý,“ pravil Princ, „vypravuješ mi o podivuhodných věcech, ale podivuhodnější než všechno ostatní je utrpení mužů a žen. Neexistuje mystérie, která by byla tak obrovská jako mizérie. Vzlétni nad moje město, Vlaštováčku, a pak mi vypravuj, cos viděl tam.“

  I vzlétl Vlaštováček nad to rozlehlé město a viděl, jak se boháči veselí ve svých nádherných domech, zatímco u bran sedí žebráci. Zalétl do temných průchodů a viděl bílé tváře hladovějících dětí, jak otupěle vyhlížejí do černých ulic. Pod obloukem jednoho mostu si leželi v náručí dva malí chlapci a snažili se jeden druhého zahřát. „Máme hrozny hlad!“ říkali. „Tady ležet nesmíte!“ křikl na ně strážník a chlapci se bez cíle vydali do deště.
  Pak se Vlaštováček vrátil a vyprávěl princi, co viděl.
  „Jsem pokryt ryzím zlatem,“ řekl princ. „Musíš je odloupat, lupínek po lupínku, a rozdat Tnýr» chudém; živí si vždycky myslí, že zlato jim může dát štěstí.“
  Lupínek po lupínku odlupoval Vlaštováček ryzí zlato, až byl Šťastny Princ docela šedivý a bez lesku. Lupínek po lupínku odnášel Vlaštováček ryzí zlato chudákům a děti růžověly ve tvářích a smály se a hrály si na ulicích. „Už máme chleba!“ volaly.
  Potom přišel sníh a za sněhem přišel mráz. Ulice vypadaly, jako by byly vystavěny ze stříbra, tak byly jasné a třpytily se; z domovních okapů visely jako křišťálové dýky dlouhé rampouchy, kdekdo chodil v kožešinách a kloučci nosili tmavočervené čepice a klouzali se po ledě.
  Chudáku Vlaštováčkovi bylo čím dál víc zima, ale tolik si zamiloval prince, že ho nechtěl opustit. Zobal drobty před vchodem do pekařství, když se pekař nedíval, a aby se trochu zahřál, pořád mával křídly.

  Ale posléze poznal, že umírá. Měl už jenom tolik síly, aby ještě jednou vyletěl princi na rameno. „Sbohem, milý princi,“ zašeptal. „Smím ti políbit ruku?“
  „To jsem rád, že konečně letíš do Egypta, Vlaštováčku,“ pravil Princ, „zůstal jsi tu až moc dlouho. Ale políbit mě musíš na rty, vždyť já tě mám rád.“
  „Já neletím do Egypta,“ řekl Vlaštováček, „letím do domu smrti. Smrt je sestra spánku, viď?“
  A políbil prince na rty a mrtev mu spadl k nohám.
  V tom okamžiku se uvnitř v soše ozvalo zvláštní zaprasknutí, jako kdyby tam něco puklo. To se to olověné srdce rozlomilo na dva kusy. Byl ovšem strašně krutý mráz.

  Příštího dne časně zrána kráčel dole po náměstí v doprovodu konšelů purkmistr. Když šli kolem sloupu, zvedl purkmistr pohled k soše. „Propánakrále! Ten Šťastný Princ je ale ošumělý!“ řekl.
  „Zajisté, pane, jak ošuměle!“ zvolali konšelé, kteří vždy se starostou souhlasili, a vystoupili, aby se podívali.
  „Ten rubín z meče mu vypadl, oči má pryč a ani zlatý už není,“ řekl purkmistr. „No vypadá bezmála jako žebrák.“
  „Bezmála jako žebrák,“ přitakali konšelé.
  „A tuhle u nohou mu dokonce leží nějaký mrtvý pták!“ pokračoval purkmistr. „Musíme vydat nařízeni, že tady se ptákům umírat nedovoluje.“ A městský písař si ten podnět ihned zapsal.
  A tak sochu Šťastného prince strhli. „Jelikož už není krásný, není už ani užitečný,“ prohlásil profesor výtvarných umění na univerzitě.
  Potom sochu roztavili v peci a purkmistr svolal městskou radu, aby se rozhodlo, co s tím kovem. „Musíme mít samozřejmě jinou sochu,“ řekl, „a měla by představovat mne!“
  „Mne!“ křičeli všichni konšelé a začali se hádat. Když jsem o nich slyšel naposled, pořád ještě se hádat nepřestali.




  „To je divné!“ řekl dozorce dělníků ve slévárně. „Tohle puklé olověné srdce ne a ne se v peci roztavit. To musíme vyhodit.“ A tak je vyhodili na smetiště, kde ležel i mrtvý Vlaštováček.


  „Přines mi nejcennější věci z toho města,“ přikázal Bůh jednomu svému andělovi; a anděl mu přinesl to olověné srdce a toho mrtvého ptáčka.
  „Správně jsi vybral,“ pravil Bůh. „Tento ptáček bude věčně zpívat v mé rajské zahradě a Šťastný Princ mě bude velebit v mém zlatém městě.“